O Baltu polském a jeho obyvatelích
Druhá rodinná dovolená se již plně odehrávala pod taktovkou focení ptactva na začínajících podzimních tazích.
Ono totiž i když se zatím počasí venku na to netváří, ba naopak se nás snaží přesvědčit o tom, že jsme se evidentně přes noc někdy na začátku června, přestěhovali do tropů, tak podzim je za dveřmi a ptáci to moc dobře ví.
Rozhodnutí kam tedy jet padlo na polský Balt. Za prvé je to docela blízko, za druhé všichni fotografové jezdí na podzim do Maďarska a za třetí jsem prostě u Baltu ještě nikdy nebyla...
Tedy nepočítám jednu návštěvu, kdy mi bylo tak pět let a naši sehnali povolení vyjet si do sousedské NDR k moři. Jenže dcerunka jim do toho málem hodila vidle, neb jsem ochořela neštovicemi. Přesto se mí rodičové rozhodli neucovnout a i přes mrtvoly vyjet. Nacpali mě chuděru poďobanou do našeho modrého trabanta na zadní sedadlo, kde rozprostřeli peřiny, pásy tehdy neexistovaly a při přejezdu pečlivě střežené hranice jsem dělala, že strašně tvrdě spím s obličejem zabořeným do peřin. No asi to klaplo, páč další vzpomínky mám už jen jak si škrábu neštovice při pokusu o hovor s jedním německy hovořícím chlapečkem.
Takže jsme jednoho rána vyrazili my dva s mužem na naši první opravdovou fotografično-ornitologičnou výpravu.
Když jsme tam po šestihodinové neuvěřitelně nudné cestě, protože Polsko je prostě placka plná kukuřice, dorazili, praštila mě do očí podobnost vesnice se zapomenutým krajem u nás v pohraničí. Na to, že tam tečou obří finance z turismu, tak teda nic moc.
Ale zpět k ptactvu a zvířectvu.
Ubytovali jsme se schválně co nejblíže ptačí oblasti Mewia Łacha, která se nachází u ústí řeky Visly do moře.
A taky se tam vyskytuje jedna z největších tuleních kolonií v Polsku.
Zarezervovali jsme si výlet lodí až přímo k písečné plotně, kde se stabilně povaluje hromada tak tříset jedinců tuleňů šedých. Vřele doporučuji, zážitek neuvěřitelný. Tuleni jsou všeobecně docela zvědavá zvířátka, takový mořští psi a tak se motali kolem lodě nebo vykukovali z vody ve snaze dohlédnout na palubu. Bohužel i je ohrožuje lidská nenažranost a reálně hrozí, že díky intenzivnímu rybolovu a neustále klesajícímu počtu ryb , je za nějakých patnáct dvacet let už na těch místech neuvidíme.
Oproti Chorvatsku se Balt pyšní dlouhými písečnými plážemi, ke kterým se ale taky musí dojít a většinou jde už o opravdu docela dlouhou cestu lemovanou nekonečnými lesy borovic, které mají za úkol zadržovat písek na plážích a ne v domech obyvatelstva. A taky cestou přes domov krvežíznivých potvor. Komárům se u Baltu velmi daří, může za to asi i fakt,že je to moře vcelku neslané a tak se na nás vrhali v obřích houfech pokaždé, kdy jsme se jen palcem u nohy dotkli hranice lesa. Naštěstí existuje jeden výýýýborný repelent ,který je od nás udržoval v uctivé vzdálenosti, ale člověk se jím musel doslova polít, aby to fungovalo na sto procent.
Suma sumárum byla každá výprava na pláž velkým dobrodružstvím a s fotografickou několika kilovou zátěží na zádech i dost vyčerpávajícím. Ale za ty pohledy to opravdu stálo..
Pokračování o focení ptactva na Baltu příště....a taky o větru, o výletu do blízkosti hranice s Ruskem a taky o nových ptačích druzích, které jsem tam zaznamenala.