Jak se stát neviditelným

Minule jsem popsala, jak zhruba vypadá focení při šoulačce. Je to výborná věc pro objevování nových míst i druhů, ale pokud chci mít detailnější fotky z větší blízky, holt mi nezbývá nic jiného než si sbalit maskovačky, stativ a vyrazit na focení z úkrytu.

Já nepoužívám stan a to z jednoho velmi prostého důvodu, protože bych ho už prostě neunesla. Jednou jsem si jen tak ze zvědavosti zvážila celou mou fotovýbavu v batohu a vyšlo mě to na krásných deset kilo.

Foťák s objektivem, stativ s gimbal hlavou, flaška s vodou, maskovačky, pepřák ( člověk nikdy neví na koho narazí, takové prase a je jedno jakého druhu by mě fakt mohlo ohrozit) a pár nezbytností.

Moje záda tedy dospěly k jasnému a neoddiskutovatelnému postoji, že víc už se tahat nebude.

Maskovačky jsou naštěstí lehoučké a svou službu taky udělají, možná ne až tak dokonalou jako ten stan, kdy o Vás ptactvo ani netuší a můžete se ve stanu klidně vrtět, kdežto já se nepoškrábu ani na nose, ale i skryta pouze pod nimi už jsem udělala mnoho opravdu dobrých fotek.

U focení ptactva totiž není až tak důležitá barva oblečení, ale to jak dlouho vydržíte sedět absolutně nehybně. Ptáci mají vynikající zrak a reagují hlavně na pohyb.

Jsem trpělivá, hodně trpělivá a umanutá,  když něco chci. A tak jsem schopna i ochotna vydržet sedět i čtyři hodiny pod maskovačkou a čekat. 

Občas z toho vyjdou i humorné situace, kdy naposledy jsem přišla na rybník, zasunula se hezky do rákosí, přehodila přes sebe maskování a znehybněla. Před objektivem se mi vystřídalo hezkých pár volavek, které o mě neměly ani tucha, když najednou z boku se ozval cákot a do vody za klacíčkem se vrhl statný německý ovčák.

Poočku jsem ho pozorovala a on neustále běhal do vody za klackem, který mu házel páníček stojící kousek ode mne.

Ani jeden netušil, že jsem schovaná v rákosí. Usoudila jsem, že by mohlo být fajn se ukázat, co kdyby mě pesan ucítil a vyhodnotil, že jsem hrozba, tak jsem se pomalu zvedla s tou maskovačkou na hlavě a vystoupila z rákosí. 

Nejdřív mě zmerčil pes, který ustrnul v půlce skoku a klacek mu překvapením vypadl z tlamy a hned vzápětí mě zaregistroval páníček, který leknutím poskočil hezkých pár čísel do vzduchu.

Myslím, že mé upozornění, ať se neleká přišlo pozdě, protože na mě beze slova zíral a já se mu ani nedivím, protože vylézt na mě z rákosí něco podobného, tak mě rovnou trefí šlak.

Ještě jednou pro zachování důstojnosti hodil psovi klacek a pak se rychle odporoučel a já si zase zalezla do rákosí. Tuším, že pak všem na potkání vykládal :"Neuvěříte, co jsem zažil nedávno. Jdu si tak s Britou na procházku a hážu jí klacky do vody, když tu z ničeho nic z rákosí vylezla baba se zeleným hadrem na hlavě a cosi na mě chroptěla, no pánové, radši jsem dal zpátečku, evidentně jí šiblo v bedně " nebo něco podobného :-)