Se učit, se učit, se učit

Velmi rychle jsem si uvědomila, že fotit ptactvo nebude procházka růžovým sadem. Možná si myslíte, že je to přece jednoduché, kavky a sýkorky jsou přeci všude okolo nás a není nic jednoduššího, než k nim přijít a vyfotit si je.

Myslela jsem si to taky, ale byl to omyl, velký omyl. Ptactvo se sice nachází všude okolo nás, poskakuje na krmítkách, poletuje okolo, zpívá z každého stromu a dokud si ho nevšímáte, tak je naprosto v pohodě. Ovšem všichni ptáci mají takové malé radárky v hlavě, které skenují lidi, co se jim motají v životním prostoru a dokud se lidé chovají předvídatelně, což znamená, že si jdou po svém, tak jsou ptáci v klidu.

Jakmile se ale v jejich okolí objeví člověk, který z toho stereotypu vybočuje tím, že zvedá hlavu vzhůru, dokonce se na ně dívá, aktivně je vyhledává, tak radárky začnou hlasitě pípat a ptactvo ustane v jakékoliv činnosti a začne podezíravě brejlit na tu divnou nestereotypní osobu. Tedy na mě. A zpozorní. A začne si držet úletovou vzdálenost.

V praxi to vypadá tak, že si špaček v poklidu zbírá žížaly na cestě, kolem něj se motají děti a je v klidu, ale jakmile zmerčí, že se z boku někdo strašně nenápadně sune trávou s něčím velkým v ruce směrem k němu, žížaly odhodí v dáli, nasupeně si mě změří, nechá mě doplazit až na SKORO vyfotitelnou vzdálenost, aby dřív než zmáčknu spoušť, poodletěl o pár metrů dál. A můžeme začít nanovo.

A to není všechno. Pokud už jsem nějakou čirou náhodou narazila na ochotnějšího jedince, nastal problém číslo dvě.

 A to v rychlosti nastavit foťák tak, aby z toho vnikla ucházející fotka. Po pár fotkách vyfocených na AUTO jsem shledala, že to není to pravé ořechové a jala se učit fotit na manuál. Aneb proč si ty začátky neudělat ještě složitější.

Před fotkou tedy štelujete kolečkami na foťáku a nastavujete čas, clonu a nakonec i ohnisko na objektivu. To vše samozřejmě bere čas, který Vám milostivě fotící jedinec dal a jedná se o pár vteřin, žádné dlouhé minuty, takže podle toho ty moje první fotky taky vypadaly. 

Rozmazaný odletající kormorán, nebo kachna. Tisíce fotek, které skončily v koši. Ale učení dělá mistra, takže jsem nelenila a denně vyrážela na lov a nosila stovky nepovedených fotek, ale přitom se učila a učila. Chybovala, nestíhala mačkat spoušť, podexponovávala nebo naopak přeexponovávala, čas byl moc pomalý, ale to všechno mě nutilo u focení přemýšlet a pak si všechny kroky zautomatizovat.

A taky jsem po necelém měsíci opět zjistila, že objektiv s dosahem 300mm je pro focení wildlife stále nedostatečný, tak byl obratem ruky prodán a koupen objektiv Sigma 100-400...já vím, já vím ani to nestačilo, ale pár měsíců jsem s touhle sestavou fotila a byla "docela" spokojená.

Po roce už s nemalou hrdostí mohu napsat - jo, už umím udělat i použitelné fotky :-)