Jak to vlastně všechno tenkrát začalo...

Moje úplně první začátky focení začaly v době mé puberty, kdy první fotografický aparát značky Fuji byl ten nejlevnější poloautomat co se dal na trhu sehnat. Koupila jsem si ho sama poté, co jsem prodala jízdní kolo, které jsem dostala od rodičů a za peníze z něj utržené, jsem si s velkou slávou pořídila onen fotografický zázrak. 

Poloautomat znamenal, že sice vyfotil jednu fotku, ale následně jsem musela manuálně posunout na další políčko, abych mohla fotit dále. Žádný zázrak to tedy opravdu nebyl, ale na prvních pár fotek z klubů, případně z jiných akcí, kterých jsem se v té době účastnila, to stačilo. Fotky jsou uloženy hluboko na dně šuplíku, tak aby je jen tak někdo neobjevil a hlavně aby to nebyly děti.

Pak bylo dlouhé nic, než se začaly objevovat první mobily s foťákem. Ty neoplývaly nijak výraznou kvalitou a plodily fotky přetáhnuté mléčným závojem s rozmazanými obličeji, ale byla paráda mít něco takového na zachycení momentek po ruce. Jak šel čas, mobilní telefony se zlepšovaly a s nimi i vestavěné foťáky.

S tím posledním jsem si pomyslela, že to už by šlo a vskutku, docela zvládl i focení v Norsku. Přesto jsem v hloubi duše byla nespokojená a čekala, já vlastně tenkrát ani nevěděla na co.

Jednoho krásného lednového rána jsem se s Michalem( můj muž) šla projít k Odře. V noci nasněžilo a hlavně po dlouhé sérii škaredých zatažených smogových dnů, kterých tady na severu Moravy bývá opravdu hodně, vysvitlo slunce.

A při procházce u řeky, kde jsem zběsile mobilem cvakala okolní scenérii se muž neprozřetelně zeptal:" Budeš mít brzy narozeniny, co by sis přála?"

Tvor, který doteď spokojeně dřímal v koutku mojí duše zpozorněl a vzápětí se protáhl, vycenil zuby a vítězoslavně zařval...

Do týdne jsem se oficiálně stala majitelkou opravdového fotoaparátu.